Oftalmoskop a retinoskop

Oftalmoskop osvětluje sítnici přes normální defekt duhovky, kterým je zornice. Světelné paprsky tvořící obraz sítnice se znovu objevují přes zornici. Pozorovací otvor (okénko) oftalmoskopu obsahuje čočku, která upravuje světelné paprsky tak, aby pomáhala uživateli. Při proceduře se podíváme na struktury ležící v nejvnitřnější části zeměkoule, souhrnně známé jako oční pole: sítnice, retinální krevní cévy, hlavice optického nervu (disk) a v omezené míře i podlehlá cévnatka.
Zornice je často farmakologicky rozšířena, aby se usnadnila kontrola sítnice a pro vyšetření žluté skvrny. Jeden paralyzuje pupilokonstrikční sval duhovky nevstřebatelnými, krátkodobě působícími topickými parasympatolytiky, což má za následek větší pupilární aperturu. Na rozdíl od oftalmologa se internista, neurolog nebo pediatr soustředí zejména na funduskopické projevy systémového onemocnění a méně na lokální oční onemocnění.
Synonyma pro funduskopické vyšetření zahrnují funduskopii, oftalmoskopii a přímou oftalmoskopii. Pouze oftalmologové provádějí retinoskopii a nepřímou oftalmoskopii, které vyžadují jiné vybavení a poskytují odlišné informace.

Retinoskopy jsou optometrická zařízení, která se používají k svícení světla do pacientova oka a pozorování odrazu od sítnice k měření refrakční vady oka. Princip fungování retinoskopie je Focaultův princip.

Retinoskopie určuje pacientovu refrakční vadu tím, že stanoví, která korekční čočka umístí vzdálený bod oka do nekonečna. Nekonečno je simulováno v kukátku retinoskopu, kde se shromažďují všechny světelné paprsky odrážející se od oka pacienta. Vzdálený bod je bod, kde se světlo z retinoskopu zaostří po odrazu od sítnice. Je definován jako bod v prostoru, který je konjugován se sítnicí v neakomodačním oku.

Když se vzdálený bod nachází za retinoskopem nebo za sítnicí, nebude pozorována žádná změna směru světla, což vytváří reflex „s pohybem“. Když se vzdálený bod nachází mezi retinoskopem a okem pacienta, působí tento bod jako opěrný bod a vytváří reflex „proti pohybu“. Když je vzdálený bod v rovině retinoskopu, je pozorována neutralita bez pohybu reflexu.
Existují čtyři hlavní refrakční stavy oka: emetropie, myopie, hypermetropie a astigmatismus. Emetropie (normální vidění) je refrakční stav, při kterém jsou paralelní světelné paprsky zaměřeny na foveu neakomodačního oka a vystupují jako paralelní světelné paprsky. Pokud tomu tak je, bude pozorována neutralizace.

Krátkozrakost se skládá ze světelných paprsků, které přicházejí do ohniska před sítnicí v neakomodačním oku a vystupují jako sbíhající se světelné paprsky. "Proti pohybu" je pozorován u nekorigovaných myopických pacientů. Dalekozrakost se skládá ze světelných paprsků, které přicházejí do ohniska za sítnicí v neakomodačním oku a vystupují jako rozbíhavé světelné paprsky. Hypermetropie vzniká při retinoskopii u opticky nekorigovaných pacientů „s pohybem“. A konečně, s astigmatismem tvoří světelné paprsky dva body zaostření v oku. Astigmatismus může produkovat reflex "s" a/nebo "proti pohybu".

Umístění vzdáleného bodu lze změnit na základě korekční čočky umístěné před okem. Pacienti s emetropií již budou mít vzdálený bod v nekonečnu, protože paprsky se odrážejí paralelně od oka a nevyžadují žádnou korekční čočku. Mezitím budou mít pacienti s krátkozrakostí vzdálený bod mezi okem pacienta a nekonečnem, protože paprsky opouštějí oko sbíhající se, což vyžaduje zápornou čočku k vytlačení vzdáleného bodu ven. Pacienti s dalekozrakostí budou mít daleko za nekonečnem, protože paprsky se odrážejí rozbíhající se od oka, což vyžaduje plus čočku k přitažení ohniska směrem k oku.